Pěstuji si svou vlastní fazolku

8. listopadu 2012 v 22:57 | Lucie LaVolpe
Ahoj, ahoj, hlásím se zas a znovu, pořád ještě žiju, ale tak nějak jinde než na blogu... Omlouvám se vám, co sem chodíte v marné naději, že opět něco napíšu, patrně zase něco vtipného, podle nejoblíbenějších článků...
Nejsem si jistá, jestli to náhodou nebude poslední zápisek na blogu. Hledám nové místo, už žádné blogy, e-stránky (=blog), momentálně se poohlížím po klasických/neklasických webovkách.
Neříkám, že blog není fajn, ale spíš pro ten začátek, nic nadlouho. Nebo spíš nic, co by se mohlo dlouhodoběji vyvíjet, formovat. Přirovnala bych to ke klíčení fazolek. Máte jednu fazolku, který si chcete od "semínka" vypěstovat. Navlhčíte si vatu a položíte na ni vaše fazolku (proso, žito, čočku,...) a čekáte. Semínko se vyvíjí, roste, pomalu, ale přeci. A najednou vidíte, má kořeny, ale ještě je pořád příliš slabé, aby se uchytilo v zemi. Navíc musíte dávat pozor, aby vyta nevyschla, zároveň ji nesmíte moc zamokřit, to semínkům také nesvědčí...
Až konečně uvidíte, že z ní-nyní již fazolky, raší zelený stonek. V této fázi musíte fazolku i s vatou přesadit do hlíny a starat se o ni o to pečlivěji, aby se mohla rozvinout do opravdové plodící fazole. Pokud byste ji nechali moc dlouho pouze na vatě, zežloutly by jí lístky i stonek, hynula by. Pokud byste z ní odstranili vatu, byla by poničená a nemusela by se vzpamatovat. Pokud je ale vata, jakožto podloží zaneřáděná, je to nutný krok.
Můj blog a vlatně s ním i můj život se nacházel moc dlouho na vatě, až příliš, že jsem měla obavy, že už z něj nepůjde nic zachránit. Nedivte se spojení i můj život. Díky blogu a pár dalším situacím (popsaným právě zde a prakticky jen zde zveřejněny, naživo snad nikdy, tudíž hlavně díky blogu) jsem si uvědomila pár důležitých faktů. Jenže jsem moc dlouho váhala a čekala, asi na zásah zhůry, ale Bůh (ano, jsem věřící, pro někoho překvapení...zároveň věřím i evoluci, mám vlastní teorii...třeba ji někdy někde zveřejním. Plavu pro proudu, žádný mainstreem) mi dal jasně najevo, že o svůj život se musím začít starat i já sama.
Vata, na které jsem se vyvíjela, byla už od počátku napadená. Šlo víceméně o to, zda se jí zbavím dřív, než mě zahubí. Psychicky, ne fyzicky, což je asi horší . Proto se jí budu muset zbavit. Stejně jako pár aspektů svého života, jen ještě nevím, jak to co nejšetrněji provést. V poslední době se mi moc nedaří. Ani "tvořivě" ani "profesně" ani "lidsky". Už dlouho jsem nad svými problémy a potřebami zavírala oči, otáčela se zády a moje tělo i mysl se proti tomu vzbouřily. Netvrďte mi, že nemám nárok na problémy, to slýchávám denně už několik let. Byla to hloupost řídit se touto radou, be happy and nothing more problems, ok? tímto varuji i vás před nemístnými řečmi ostatních. Vždyť kdo jiný než vy sami sobě rozumíte, kdo vás zná nejlíp, že? Kdo jiný ví o vyšich pocitech?
Tento stav mi zabránil zúčastnit se jedné soutěže, je jedno jaké, je možné, i pravděpodobné, že bych nevyhrála, ale co kdyby ano? Co to zkusit? "Výhra" byla workshop s Milanem Caisem...víte, on je pro mě něco jako Inspirace. Ne idol, co si ho pověsíte na zeď v pokojíčku a říkáte si věty typu: Jestlipak by se mnou chodiiiiiil?????. A jestlipak bych se mu líbilaaa???? Inspirace je to pravé. Jo, asi jo. Měla jsem v hlavě nápad, ale pořád mi ho něco rušilo, nedokázala jsem soustředit na jedinou věc svého života, která mě kdy vtáhla do sebe, na malování. Idea byla, ale ruka to prostě nesvedla, jako kdyby mezi mnou a papírem byla bariéra, vysoká zeď...
Mrzí mě to.
Když se vrátím zpět k tomu co jsem vám chtěla povědět, jde hlavně o to, že bych chtěla rozjet něco svého velkého, kde by se mísila grafika a text, zvuky a světlo, i má škola, vše provázané mezi s sebou, vše co mám ráda. A mám dojem, že bez toho, aniž bych se zbavila tohoto místa, to nepůjde. Když se o to snažím, připadám si, jako bych se zpronevěřovala něčemu skvělému, co jsem vytvořila, co i několik lidí mělo rádo, ale co vyhnívá. Snažím se budovat základy na hnijící mrtvole a to není dobře.
Napřed si ale vyčistit svůj svět, než se vrhnu na nový projekt.
Zatím se nebojte, dřív jak o Vánocích to nebude. I když bych moc chtěla. Stresy ve škole (baví mě to a stresuje zároveň, divná kombinace), zdravotní problémy, atd. mi to nedovolí. Zatím to zde musí hnít dál, i když mě to mrzí.
LV 2010.

Ps: Všechny, co mám v oblíbených stránkách navštěvuji. Nepíšu komenty, ale vím o tom, co píšete a tvoříte. Gratulu vám k vašim úspěchům.
 

Studenti co nemají rádi komplikace

31. srpna 2012 v 19:47 | Lucie LaVolpe |  Zápisky ze všedních dnů
Aneb ať padneš jak padneš, stejně se zvedneš a jdeš dál/většinou proto, že prostě musíš.

Jen se chci vypsat

31. července 2012 v 20:33 | Lucie LaVolpe
Dlouhý článek o ničem, jen o mým divných pocitech a zážitcích. Nikoho nenutím to číst, tak mi v komentářích nenadávejte. Ale věřím, že sem chodí i slušní, i když slušných lidí je pomálu.
 


Stěhování, co nestojí za nic

21. června 2012 v 23:03 | Lucie LaVolpe |  Zápisky ze všedních dnů
V pondělí jsem znovu přijela na koleje. Naposledy. Ne navždy naposledy, ale prozatím naposledy. Tedy opravdu se stěhuji až zítra, ale víme.

Jak Alenka v říši divů

15. června 2012 v 22:10 | Lucie LaVolpe |  Zápisky ze všedních dnů
Je mi až hanba, že jsem tak dlouho nic nenapsala, ale to víte, škola, škola a zase ta škola. Nicméně musím říct, že má "tvrdá" (proč to je v uvozovkách pochopíte za chvíli) práce konečně nese výsledky.

Další články


Kam dál