Dekadence snů 1/2

9. ledna 2010 v 14:54 | Heaven´s Nemesis |  Scarlett
Zdar, toto je první článek na mém blogu, ale není to vítací článek. Je to jedna moje povídka, ještě nedodělaná, ale líbí se mi. Měla jsem ji i na mém předchozím blogu, který jsem však opustila (či spíš ho opouštím). Pravý vítací článek dorazí ještě dnes. A teď k povídce: možná se někomu z vás nebude líbit, protože je ve stylu fantasy. Ty bych prosila, aby se krotili ve svých výrazech v komentářích. Kritiku přijímám, ale nepodávejte ji způsobem: "Ty vole ty seš kráva a tohle je ten nejdebilnější blábol co jsem kdy čet." Svědčí to totiž o vaší inteligenci. Nebo spíš o tom, že žádnou nemáte.


Pomalu svítalo. Na obloze se oblevil nepatrný proužek světla. Ona to však neviděla. Neviděla skoro nic. Plazila se v kanále. Obyčejným smradlavým kanálem. Za tu dobu, co tam žila, si už na zápach skoro zvykla. Ale pořád se jí z něj čas od čau zvedl žaludek. Přemýšlela. Proč zrovna já? Co jsem udělala tak strašného? V hlavě jí znělo: "Prostě si se tak narodila....prostě si se tak narodila." Copak můžu za to, že se to projevilo zrovna u mě? Snažila se potlačit slzy. Téměř se jí to povedlo, přesto jí některé ukáply na potrhanou mikinu. Vždycky byla nespokojená s tím, co měla. Co by teď za to dala... Prostě se to stalo. Narodila se tak. Nebyla postižená. To ani náhodou. Ani psychicky ani fyzicky. Rodiče si o ní dloho mysleli, že bude normální. Ne jako ty jiné děti. Ty, kterých se tak báli. Jenže tohle si nevybírá. Je to jako smrt. Smrt taky bere vše. Lepší vrstva ji neuplatí. Nad chudákem nesoucítí. Pohroma pro rodinu. Dokonalou rodinu s dokonalým životem. Jak k smíchu. Dokonalost. Kdo to vymyslel? Dokonalý...dokonalý život zničený jedinou dcerou. Teď už nebrečela. Štvalo jí to.
Ven mohla jen po setmění. Jako kdyby to mohl někdo na dením světle poznat. Ale co kdyby náhodou, že? Pak už ji nechtěli pouštět ani za tmy. Tak se sbalila a utekla. Nejdřív se toulala jen po okolí, spala v polorozbořeným baráku, jen pár bloků od domova. Domov...taky směšný název. Jak může domov něco, kde vás nepřijmou? Párkrát se odvážila nakouknout do okna. Nezdálo se, že se jim stýská. Že mají o ni strach. Tentokrát utekla dál. Pryč z tohoto města, pryč od svého osudu. Dokud jí stačily peníze, jezdila vlakem. Nerada stopovala. Bála se. Zvláštní. Kdyby řidiči věděli, koho vezou, báli by se oni jí. Haha, fakt dobrý. Může vlastně člověk za to že se narodí tak jak se narodí? Neměli by za to být trestáni spíš rodiče? To jsou vlastně viníci. Oni za to můžou. Jen kvůli nim a této době se děje to, co se děje.
Všude to je cítit. Krev. Slzy. Beznaděj. Svět je ve válce. Lidé se bojí sami sebe. A těch druhých. Těch co se liší. Po staletí byli zabíjeni ti, kteří se nějakým způsobem lišili. Ve středověku čarodějnice a čarodějové-většinou ti domnělí a Židé, v první a druhé světové válce Židé a Romové, v Americe byli perzekuováni lidé tmavé či tmavší pleti. Nyní jsou to mutanci. Mutace udělala z lidí stvůry. A lidé se stvůr bojí. Mají z nich hrůzu. Většinou ani nejde poznat, kdo je a kdo není mutant. Většina není nijak výrazně pozměněna. Jen mají to, co obyčejní lidé nemají. Takzvaný gen X. Muta-gen. Někteří dokážou číst myšlenky. Myšlenkou přivolat ničivé tornádo. Zabít pouhým dotykem kůže. Nikdo se ale nedívá na tu druhou stránku věci. Na tu dobrou. Chtějí vidět tu špatnou. Zlou. A možná i trochu závidí. Kdo nikdy nechtěl létat? Kdo nezáviděl ptákům jejich unikátní schopnosti? Kdo se o to v dětství nikdy nepokusil? Strach a závist jsou hnacím motorem lidstva.
Poprvé, když vybuchla mikrovlnka, jen co na ní ukázala, myslela si, že je to náhoda. Vadná součástka v mikrovlnce. Jenže pak se to stupňovalo. Pochopila. Za tu dobu, co je na cestách, se jí několikrát povedlo přesvědčit revizory, že má platnou jízdenku, ačkoliv opak byl jasný na první pohled. Stačilo se jim zadívat do očí a sladce mluvit... Jak snadné! Prý je vzácné, když se kombinuje několik různých mutací u jednoho člověka. Zajímavé. Ale lepší byl byl život bez mutace. Lepší pro ni i pro ostatní. To si myslela. Jenže pak, když se vyvinulo sérum proti mutaci...utekla. Nakonec se nechtěla svých schopností vzdát. Jenže nevěděla, co bude dělat dál. Stalo se to už před několika měsíci. Pořád ještě ale neví. Zatím se schovává. V kanálu. Hnusným smradlavým kanálu. Jakmile se zase setmí, vyrazí ven. Po setmění potkává mnoho "příslušníků" své rasy. Většinu žene stejný cíl. Mají hlad.
Nechtějí nic než trochu jídla. Několik z nich se pokusilo najít si práci. I u této spodiny společnosti existují vzdělanci. Lidé s několika diplomy. Chodit do školy jim ještě nikdo nezakázal. Ale to utrpení v ní! Přehlížení je v tom lepším případě. V horším to je bití. A učitelé dělají, že nic nevidí. Nejlepší je předstírat, že jste úplně obyčejní. Nezajímaví lidé s nudnými osudy. Takto to dělá většina mutantů. Neřeknou kdo jsou, odkud jsou. Vymyslí si jména. Někteří po čase uvěří, že nemají žádné schopnosti. Že se někam vypařily. Ale nevydrží to dlouho. Stačí jedna malá krizová situace-a vaše schopnosti se projeví. Ona taky. Nedokáže vést normální život. Alespoň ne dlouho. Scarlett mohla mít vše. Mohla z ní být úspěšná tanečnice. Všichni říkali, že na to má. Že je dobrá. Nebo být překladatelka. Jazyky jí vždy šly. Chtěla být velvyslankyní. Nebo letuškou. Cestovat, žit svůj život. Najít si fajn kluka. Za čas mít třeba děti. Normální, obyčejný život. Místo toho se schovává před světem. Rodiče ji odepsali. Poštvali na ni policajty. Proč? Proč jim najednou nebyla vhod? Dokud byla malá slyšela jen: "Máme tě rádi, nikomu tě nadáme." Co se změnilo od té doby?
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Therine Therine | E-mail | Web | 19. srpna 2010 v 18:19 | Reagovat

Líbí se mi tvůj styl psaní,povídka je nápaditá.Zkouknu ostatní tvé kapitoly a podám přehlednější názor :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama