Jen se chci vypsat

31. července 2012 v 20:33 | Lucie LaVolpe
Dlouhý článek o ničem, jen o mým divných pocitech a zážitcích. Nikoho nenutím to číst, tak mi v komentářích nenadávejte. Ale věřím, že sem chodí i slušní, i když slušných lidí je pomálu.


Ano, jsou prázdniny, ale já si je neužívám. Nikdy jsem si neužila žádné prázdniny, až na minulý rok. Vzpomínky na farmu jsou ty nejlepší, které dokážu vyhrabat z hlavy.


Vy nevíte jaké to je, když se sami naučíte v 4 a půl letech číst a počítat, už v 6 opravujete o 2 roky staršímu bráchovy úkoly, ale pro rodinu jste stejně ta druhá.


Většina učitelek byla nadšená, že si mě nemusí ve třídě 30ti lidí všímat. Chápu, měly toho moc, v naší třídě bylo asi 5 lidí s dys.

Ale mě to mrzelo. Jediné, co mi každé ráno na moje otázky odpověděly bylo to, že neví. Učili jsme se to, co jsem uměla už 2 roky. Jednou jsme tam měli praktikanta. Ten jediný byl fajn. Ten jediný pochopil, co ve třídě má. Učitelky na mě ráno zahalasily, ať se nehlásím, neptám, že ostatní se musí učit. Jediné, co mi nešlo (a nejde doteď), bylo správné psaní. To mi jde lépe na klávesnici. Mnohem. Píšu všemi deseti. Mamka mi nevěřila, že se snažím, ale že mi to prostě nejde. Ne, nejde, snažím se, nejde. Každé písmenko má jinou velikost, některá píšu zvláštně. Jo, a byla jsem nešikovná na tělocvik.


V páté třídě jsem vyhrávala školní soutěže nad staršími ročníky. V šesté o mně jiná učitelka rozhlašovala, že jsem matematický génius, dávala mě za vzor v bráchově třídě. Místo, abych si jako ostatní holky hrála s panenkama, stavěla jsem domy a skládala puzzle, která moje mamka dodnes nesloží. Nenáviděla jsem základní školu.


Zoufale mi chyběl někdo, kdo by mě k čemukoli vedl. Kdo by mě za cokoliv pochválil. Dobré známky byly samozřejmost. Za špatné se dostávala kritika. Ze školy jsem nemohla jít ven, zaprvé bych byla sama, ostatní mě nebrali, protože jsem prostě byla moc chytrá. Nebavili se se mnou. Zadruhé jsem měla doma umýt nádobí, uklidit. Tedy měli jsme to dělat společně s bráchou, ale ten to skoro nikdy neudělal. Vynadáno jsem dostala já, i když jsem svoji práci udělala. Já jsem přece byla ta rozumnější, já to měla dodělat, nebo bráchu vychovat, aby to dělal on. Ostatně, po všech hádkách mi mamka řekla, že já se mám snažit jeho vychovat.


Když jsem měla jednu jedinou věc "rozházenou" ve skřínce, mamka mi všechno vyhodila na podlahu a donutila to uklidit. Bráchův bordel (ani jedna věc na svém místě) uklidila ona. S výčitkama, že jsem mu měla říct, ať to uklidí a donutit ho k tomu.


Nemohla mě vodit do kroužků, kam jsem chtěla chodit, protože měla práci (jakoukoli). Když jsem se někam sama přihlásila, zakázala mi tam jít, protože bych šla sama. Později mi říkala, ať si uvědomím, že je na nás dva sama, a že oba do kroužků vodit nemůže, ani na to nemáme. Do kroužku vodila bráchu. Přihlásila ho do houslí, chodila tam s ním, čekala, podporovala ho. Byl pro ni talentovaný. Já talentovaná nebyla. Nebo možná ano, ale nedala mi šanci. Pokud něco umím, tak si to přece můžu rozvést i sama, ne.


Krom toho byly u nás doma prakticky každý den hádky. Kvůli tomu, že brácha měl "držku", že se neučí, že kouří,… Každou hádku jsem obrečela. Po hádce se mamka bráchovi málem omlouvala. Nedokázala pochopit, že já se z jejich hádek tak rychle nedostanu. Nevím, jestli je normální vyhazovat své děti z bytu a řvát na ně, že jsou kriplové a krávy.

Byla jsem zoufalá.


V sedmé třídě si moje máma našla chlapa. Konkrétně jednoho idiota. Doslova. Nyní se s ním už asi 2 roky rozchází, protože konečně procitla, ale ještě není rozhodnutá, pořád doufá, že se změní. A hádky se ještě přiostřily.


Po sedmé třídě jsem přestoupila na víceleté gymnázium. Chtěla jsem tam jít už v páté, ale učitelka to mamce rozmluvila s tím, že by mi kradla dětství. Bože, jaké? Nicméně jsem byla šťastná, že konečně vypadnu, konečně budu mít učitele, kteří něco umí…Tak ty jsme měli 4. Na biologii, na matiku (ale až toho, kterého jsme měli 2 roky), na informatiku a na němčinu (tu jsme měli jenom 3 roky-ze šesti). Ostatní byli buď učitelé, co nikdy učit nechtěli a neuměli to, nebo ti, co to jen neuměli.

Kolektiv byl trochu lepší. Našla jsem si kamarádku. Opravdovou. A přišla na to, že se nedokážu soustředit na látku. Což o to, to jsem neuměla nikdy. Až na puzzle a stavění domečků. Ale vždy mi to procházelo, byla látka, kterou jsem v pohodě při minimální pozornosti zvládla. Nebo jsem se nad tím na chvíli zamyslela a přišla na to. Ale teď jsem měla problém, který jsem neuměla řešit. A který mi nikdo nevěřil. A nevěří doteď.


Ne, neudržím pozornost, všechno mě vyruší, nedokážu se učit v klidu, prakticky se nedokážu učit vůbec. A doteď nevím, jak to řešit. Krom toho jsem začala mít tak nějak psychické problémy. Nemyslím ty pseudodepresivní stavy většiny emoholčiček. Byly dny (jsou), kdy jsem nepromluvila ani slovo, a nikdo si nevšiml. Dlouho jsem usínala (usínám), v noci se často budila (budím), jen tak bezdůvodně jsem brečela nebo se smála. I když jsem na to neměla tu "správnou" náladu. Byla jsem (jsem) neklidná, plačtivá, měla jsem (mám) myšlenky, že se někomu něco špatného stane, a nemohla se toho zbavit. Nesnášela jsem (už odmala, a doteď nesnáším) jakékoliv hlasité zvuky. Pořád jsem byla (jsem) unavená, bolela mě (bolí) často hlava. Přidala se alergie.


Nicméně celý gympl jsem přežila, aniž bych se musela učit, maturitu jsem udělala s vyznamenáním. Jen jsem neměla žádnou motivaci na nic. Škola je pro mě zbytečný ústav ničící veškeré naděje a iluze.

Další rozčarování přišlo s přijímačkami na vysokou. Ne, že bych věděla všechny odpovědi v testu, ale hlavní problém byl v pozornosti-překoukla jsem se tu v řádku, tu v sloupečku…prostě jsem špatně vyplnila arch s odpověďmi. Poprvé, co mi něco nevyšlo. Chachacha. Doma si mě samozřejmě dobírali, pořád se vyptávali, co budu dělat. Hlavně brácha, který přijímačky udělal. I když…nyní si hledá další školu, z téhle ho (jeho vlastní blbostí, nechodil do školy, byl jenom na kolejích a bavil se tam s kamarádama) Naštěstí jsem objevila ten obor, na kterém jsem teď. A pár fajn lidí.


Ehm, omlouvám se, za tak dlouhý článek, ale nikoho nenutím, aby si to četl. Proč to vlastně píšu sem? Ne, nečekám na lítost, na tu stejně nevěřím. Jen jsem se potřebovala vypsat. Zklidnit se. To se mi v poslední době daří jen u počítačových her typu zaklínač apod. Děkuju těm, kteří dočtou. Moc díky.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Atris M. Atris M. | E-mail | Web | 2. srpna 2012 v 21:23 | Reagovat

Nemůžu se tvářit, že vim, jaký "to všechno" pro tebe bylo (je), ale jsem ráda, že se držíš.

Motivace...
Spoustě lidí z nějakýho důvodu nedochází, co její absence dokáže.

2 Sofie Sofie | 15. srpna 2012 v 10:29 | Reagovat

Přemýšlím, jestli nemáš nějakou poruchu? Myslím jako Einstein, naprosto inteligentní, ale neschopná se nějak prosadit, bavit se jako ostatní... Jsi jiná. Ale to je hezké ne? Ať si ostatní myslí co chtějí. Jednou z tebe něco bude. Možná už je. Mamka uvidí co v tobě má a ještě se ti zpětně omluví. Za zkažené dětství. Já své dětsví měla skvělé. Do svých 12. Než jsem začlaa mít své názory. Teď jde všechno k šípku. Táta je alkoholik, pořád se hádají, nemáme peníze a brácha je šťasten, že celé léto nejsem doma. Je taky zvláštní, ale jinak. Nekomunikuje s nikým, nemá přátele, holku. Pořád jen ty jeho hry. Myslela jsem si.. rodiče si mysleli...že je nadprůměrně inteligentní. Dali ho na čvut a teď jen pláčou. Zvládá to taky jen tak tak.. Jsem o tři roky mladší...ale co si myslíš? Vždycky, když se něco mělo dělat, tak jsem musela bejt já ta, kdo bráchu k něčemu donutil. U něj to nebylo těžké...většinou byl snadno ovladatelný. Ale jakmile něco neudělal... Hned jsem za to mohla já. I teď...nezvládl napsat nějakou seeminárku...protože se na to vykašlal.. a můžu za to samozřejmě já, že jsem ho nedonutila nebo že jsem jim něco enřekla,. protože jsem to samozřejmě věděla. Věděla? Jak bych mohla?? Jasně... jasně...

3 Yominis Yominis | Web | 31. srpna 2012 v 21:07 | Reagovat

Tak co jsi měla doma ti opravdu nezávidím. Nic není horšího, než když rodiče upřednostňují jedno dítě před druhým. (Nemůžu ale tvrdit, že vím, jaké to je. Svoji rodinu miluju. Mám velice inteligentní a všestranně nadanou sestru, ale přesto jsem nikdy od rodičů nezažila ani jednou srovnání nebo nadržování).
Co se tvých problémů týče... Přemýšlela jsi někdy o návštěvě psychologa? A tím nemyslím proboha vůbec, ale VŮBEC nic špatného (Mluví ze mě špatné zkušenosti, když jsem něco podobného poradila kamarádce, tak si myslela, že ji posílám prakticky do blázince), není to doktor, ale jenom člověk, kterému se můžeš vypovídat a který ti kdyžtak poradí a pomůže utřídit myšlenky. Nebo můžeš mít nějaký zdravotní problém. Moje kamarádka měla hrozné výkyvy nálad a až pak zjistili, že je to hormonální nerovnováhou. Začala brát jinou antikoncepci a srovnalo se to.
A co se pozornosti týče... Já jsem s tím měla problém na základce. Uprostřed hodiny jsem prostě najednou vypnula a začala přemýšlet nad něčím jiným, hodinu vůbec nevnímala. A kupodivu mi pomáhalo (aspoň u humanitních předmětů) si kreslit. Jen kolečka, sluníčka... Bránilo mi to úplně vypnout a já vnímala většinu výkladu. Dělám to doteď a to už mám půlku VŠ za sebou :-D
A na učení se doma pomáhá (aspoň mně) zavřít se někam, kde není počítač, televize, hluk ani žádné jiné rušivé podněty. Podtrhávat (stejně jako u kreslení koleček - jinak zírám na stěnu a nevnímám :-D), hodně pít a dávat si každých 20 minut pauzu. ;-)

4 Blogerka Blogerka | E-mail | Web | 14. července 2013 v 13:41 | Reagovat

Jsi fakt dobrá že se držíš. Já bych se na tvém místě už dávno zhroutila. Když já cítím naprostou beznaděj, vždy mi pomůže myslet na něco hezkého. Vzpomen si na všechno co se ti v životě povedlo.
Drž se!

5 Sylva Sylva | 18. července 2013 v 20:08 | Reagovat

Jsi super.Takhle bych to nevydržela.Tak ať se všechno zlepší!!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama